hožek položili na zem a potom přinesli zásoby potravin, jež rozděloval Methusalem.
Nyní šlo to zase ku předu, pořád hlouběji do hor. Brzy vedla silnice hlubokými, úzkými, temnými rozsedlinami, brzy stoupala zase příkrými serpentinami k jasné výši, odkud rozevírala se vyhlídka na nové hlubiny.
Cestující pobízeli nyní koně co nejvíce, aby ještě před nocí k cíli dospěli. Vojáci byli nuceni rovněž rychle je následovati. Cesta byla liduprázdná. Žádný cestující je nepotkal. Tu a onde objevil se nějaký dům anebo osamělá usedlost, jejíž obyvatelé vyběhli zvědavě před vrata, a polo užaslí, polo polekaní zase odběhli, když spatřili cizokrajné jezdce.
Tak uplynulo odpoledne a nastával večer, když dospěli na poslední výšinu, se které bylo viděti město Schin-hoa, rozkládající se na břehu zúžené řeky. — Degenfeld nařídil důstojníkovi, aby jel napřed a oznámil nejvyššímu mandarinovi ve městě příchod majitele císařského Kuanu, kteréhožto rozkazu bylo rychle uposlechnuto.
Nyní šlo to zvolna dolů. Slunce zmizelo již za skalními stěnami a výšiny vrhaly delší a delší stíny do údolí. Když dospěli jezdci dna údolí, spatřili účinky poselství, jež svěřil Degenfeld nadporučíkovi. Tento oznámil nepochybně novinku hlasitě na ulici, neboť přicházelo jim husté množství lidu vstříc, jež se rozestavilo po obou stranách cesty.
Aby rychleji unikli těmto zevlounům, stiskli ostruhami koně a tryskem uháněli k městské bráně. Tam očekával je důstojník, aby je dovedl k obydlí manda-
