en ruit van ambtswege op geenen paard, op geenen appe, opp geenen olifant en ook op geenen ovievaar; ik ruit op geenen dier, nitgenomen op mijne muilen of op mijne laarzen — držte hubu! Nikdo nedostane mne na koně! Nechci polámati své paže, své nohy a svůj vaz. Jsem mijnheer Willem van Aardappelenbosch a nejezdím ze zásady ani na koni, ani na opici, ani na slonu a také ne na čápovi; nejezdím na žádném zvířeti, vyjímaje mé trepky a mé boty!«
Při tom šermoval pažemi tak energicky kolem sebe, že musil každý poznati, že míní to vážně svými slovy. Při tom leskly se těžké kapky potu na jeho čele, vyvolané pouhou myšlenkou, že by měl na koni jeti.
»Nuže dobře, tedy musíte se dáti nésti,« pravil Degenfeld.
Ještě byli všichni pohromadě, když vešel sluha a podal každému lístek půl lokte široký a dva lokte dlouhý, jenž obsahoval pozvání k večeři. Těchto lístků používalo se potom jako ubrousků.
Když vstoupili do jídelny, byli uvítáni mandarinem, který byl slavnostně oděn. Každému vykázal jeho místo. Pro sedm hostů bylo osm židlí. Na osmé neusadil se snad domácí pán, nýbrž postavil se u stěny sálu, aby řídil služebnictvo, jež bylo hostům přiděleno.
Když se všichni posadili, ukázal mandarín na psa a pravil: »Neposadí se také tento praotec? Vždyť je pro něho přichystána židle.«
Degenfeld namáhal se, aby zůstal vážným. Pokynul Novofundlanďanu a tento vyskočil ihned na prázdnou židli a prohlížel písemné pozvání, jež jeho
