moet, zoo steri ik op het oogenblik — musím-li jeti na koni, tu zemru okamžitě.«
»Proč pak?«
»Omdat ik niet ruiten kann — protože neumím jezditi.«
»Pah! Naučíte se tomu!«
»Ik? Mijn God een Heer! Ik ben een oongelukkige nijlpaard — já? Můj bože a pane! Já jsem nešťastný hroch!«
»Nesmysl! Sednete si do sedla, vstrčíte nohy do střemenů a necháte koně běžeti.«
»Owee! Indien ik het paard loopen laat, zoo leg ik straks onden op der moeder aarde — o běda! Nechám-li koně běžeti, tu ležím ihned dole na matce zemi!«
»Musíte to aspoň zkusiti.«
»Neen! Ik dank zeer! Ik wil niet onden zitten — Ne! Děkuji pěkně! Nechci dole seděti!«
»Povídám vám však, že zdejší koně nejsou žádní arabští běhouni!«
»Eu gesteld dat zij nijlpaarden zijn, ik kan niet ruiten, en ik wil niet ruiten, noch te paard — i kdyby to byli hrochové, neumím jezditi, ani pěšky, ani na koni!«
Při tom zůstalo. Když také ostatní na něho naléhali, aby učinil aspoň pokus, zvolal velice rozzloben:
»Hond deu mond! Geen mensch brengt mij opdeen paard. Ik wil niet mijne armen, mijne beenen en mijn nek breken. Ik ben Mijnheer Willem van Aardappelenbosch
