»Což to vím? To musíte přece vy věděti, jenž jste nás Lamy učinil.«
»Opravdu nevím, co mám odpovědíti.«
»Tedy řekněte jim třebas, že zde hledáme hrochy, jež chceme naučiti punčochy plésti. Není-li pravda, mijnheer?«
»Ano, nešťastné hrochy.«
»Anebo řekněte, že jsme nesmírně bohatí a nevíme kam s penězi a proto přišli jsme na myšlenku vystavěti jim pagodu, na níž je dáme všecky pověsiti.«
»To pověšení zamlčím: ale pagoda? Ta myšlenka je velice dobrá. Počkejte!«
Obraceje se k mandarinu sděloval mu: »Svatí Lamové měli zlost, že byli poznovu vyrušeni; než přes to vše snížili se přece a podali mi vysvětlení. Přišli, aby zde zbudovali veliký chrám dobrodiní, do něhož může býti přijato tisíc chudých.«
»Kdo má jim na to peníze dáti?«
»Nikdo. Sami je mají: jsou dosti bohatí.«
»Thian! Tak bohatý nejsem. Mohou však také dokázati, že to skutečně chtějí?«
»Čím může se vůle dokázati, ne-li činem? Jelikož tu byli poznovu vyrušeni, chtějí odtud odejíti, aby si našli jiné místo, kde je nikdo z jejich blaženého zadumání neprobudí.«
»Oni chtějí odejíti?« tázal se mandarin, při čemž mihl se mu zvláštní úsměv kolem rtů. »Jsou-li to skutečné tak proslulí a svatí Lamové, jak jsi nám pravil, tedy je nám velice líto, že musíme je nechati odejíti. Ne-
