Jelikož se hudba neblížila, domníval se nešťastný kapitán, že »měšťanská garda« táhne dále.
O čínské hudební kapele nesmí se nikdo domnívati, že by provozovala evropskou komorní hudbu. Jsou tu gongy, rolničky, zvony a zvonky, také triangle, kovové desky, hudební urny, bubny v podobě soudků, dřevěné umrlčí hlavy pro hudbu chrámovou, flétny, kastaněty, dvoustrunné housle, tří- a čtyřstrunné kytary, vřeštící trubky, jež nejsou nikterak sladěny na komorní nebo kabinetní hudbu, a podivně vyrobené, malými rolničkami ověšené bambusové stojany. Každý ovládá svůj nástroj ze všech sil, bez not a bez taktu. O nějakém souzvuku není ani řeči. Melodie, i kdyby nějaká byla, zmizela by ve všeobecném lomozu, neboť ten, kdo vyloudí ze svého nástroje největší řev, platí za nejlepšího hudebníka.
Proto nebylo divu, že při tom strašlivém hluku, který hudebníci způsobili, nebylo slyšeti kroky blížícího se průvodu, a že první část objevila se u vchodu do chrámu, kdy cítili se oba falešní bohové ještě úplně bezpečnými a kapitán dokonce pořád ještě choval přání, aby někdo přišel, s nímž by si mohl zažertovat.
Mezitím ukázal Tong-tschi ostatním větší oddělení chrámu a vešel s nimi potom zadní brankou do dvora, kolem něhož rozkládala se obydlí bonzů. Tam vzal Methusalema stranou a tázal se ho: »Vědí vaši společníci všecko, co se sběhlo včera večer?«
»Ano.«
»To je chyba. Neměl jste jim to vypravovati!«
»Nešlo to jinak, musili se to dozvěděti pro všecky případy, aby se mohli dle toho říditi.«
