gody a střechy četných chrámů, také vysoká dřevěná lešení, jež sloužila za vyhlídky.
Na východ vystupovaly hory Tian-wang-lingu a na jihozápadě výšiny Sai-chin. Na severu rozkládala se rozlehlá, dobře zavodňovaná a vesnicemi posetá rovina, jež přecházela poblíž města v ony písečné pahrbky, v nichž Kanton již po několik století své mrtvé pochovává.
Z této pagody byli cestující donešeni k Sing-gu, trestní budově. Vystoupili před otevřenou brankou, u níž stáli na stráži vojíni kopími ozbrojení, prošli úzkým dvorem a dospěli potom k rozsáhlé dvoraně, jejíž střecha spočívala na sloupech.
Bylo tu mnoho lidí, kteří udivenýma očima pohlíželi na cizí příchozí. Ale tito nedbali pozornosti, kterou vzbuzovali, a tlačili se ku předu tak daleko, jak to vůbec bylo možno.
Tu seděl u stolu starý mandarin, který měl obrovské brejle na malém nosíku; jeho cop splýval za židlí až k zemi. Po listinách a psacích potřebách nebylo ani stopy. Úředník pohrdal patrně takovýmito zbytečnostmi, nýbrž projednával trestní případy hned s patra.
Šest osob stálo u jeho stolu, dvě jako žalující, čtyři jako obžalované. Z neobyčejně krátkého výslechu vyšlo na jevo, že oba první byli společníci obuvnického závodu a dali čtyři poslednější předvolati jako liknavé odběratele. Dlužníci připouštěli, že odebrali zboží, tvrdili však, že jsou chudí a že nemohou platiti. Po krátkém rozmýšlení prohlásil mandarin všecky za viné, dokonce i žalobce, jelikož mají býti potrestáni pro lehkomyslné
