vala, odpověděl bonz: »To je největší a nejproslulejší a také nejmocnější a nejsvětější bůh tohoto chrámu. Nazývá se Ma-ra-ca-pa-la, je však vzýván kromě toho ještě pode mnoha jinými čestnými jmény.«
Byl to tedy obraz proslulého Benátčana a středověkého cestovatele Marca Pola, od něhož nabyl ostatní svět tak důležitých a obšírných zpráv o Číně a Východní Asii vůbec a jehož jméno se tam zachovalo až po dnes, třebas v čínské zkomolenině. Dostalo se mu cti, že byl přijat mezi bohy a že zaujímá mezi nimi vysokou hodnost.
Malá společnost rozhlížela se nejprve velice vážně po síni. Ale při bližším pozorování smějících se bohů mizela s obličejů vážnost víc a více. Tahy Bohumíra z Bouillonu začaly nabývati veselosti; mijnheer kousal se do rtů; Turnerstick škrabal se povážlivě vedle svého falešného copu; nebyl skoro již s to, aby svou veselost zadržel a nevěděl přece, je-li zde v této posvátné místnosti smích dovolen. Bonz to spatřil a byl také nakažen. Zavřel očka napolo a roztáhl více ústa ukazuje při tom na jednoho boha, jenž zdál se býti ze všech nejveselejší, neboť se smál, třebas neslyšitelně, tak, že se každý mohl domnívati, že vidí, kterak mu slzy z očí tekou. To vyvolalo obávaný účinek: Bohumír vybuchl a volal směje se z plna hrdla: »Nic ve zlé, moji páni bohové, nemohu si však pomoci; je mi ve vaší ctěné společnosti tak kanibalsky blaze, že nemohu plakati. Vy jste ti nejskvostnější strýcové, jež jsem kdy poznal. Tsching, tsching, tsching!«
Mijnheer vpadl do smíchu; Turnerstick ho následoval; Methusalem a Richard přizvukovali; Liang-ssi smál se srdečně, a když se rozveselení návštěvníci
