Přání, aby spatřili nějaký chrám, bylo záhy splněno. Nosiči zastavili před budovou, již označili jako »Svátost pěti set duchů.« Cestující vystoupili z palankinů, aby si chrám prohlédli.
Vstoupili na krytou cestu, vedoucí ku bráně, po jejíž obou stranách stály dvě kamenné obludy. Dobře živený bonz (kněz, mnich) vyšel jim vstříc, aby je pozdravil přívětivým tsching tsching, jež cestující mu vrátili. Nabídl se jim za průvodce a doprovodil je do dlouhé, dvojnásobné síně, u jejichž stěn bylo umístěno pět set pozlacených lidských soch, které představovaly nejproslulejší žáky a učenníky Buddhovy.
V prvním okamžiku činilo toto množství ztrnulých postav dojem téměř skličující. Ale při bližším pozorování mohl se divák s touto němou společností dobře spřáteliti, protože idoly neměly nikterak vzezření zlých nebo dokonce snad krvežíznivých bůžků.
Jelikož je v Číně pojem krásy nerozlučitelný s pojmem otylosti a tito »vznešení svatí« přece beze vší podmínky krásní býti musí, tedy měly všecky tyto sochy tělesný objem, jenž blížil se více méně objemu mijnheera van Aardappelenboschu, ba někdy jej i předčil. Obličeje měly beze vší výjimky výraz nejvýše dobromyslný; většina z nich se dokonce smála, mnozí takovým způsobem, že měli tlusté huby dokořán rozevřené a šikmé oči ani viděti nebylo, tak že bylo se obávati, aby tato rozjařená společnost nebyla v nejbližším okamžiku zachvácena křečovitým smíchem.
Jenom jediná postava tvářila se velice vážně; také odlišovala se od ostatních zvláštním krojem. Na otázku Methusalemovu, koho by tato socha představo-
