»Co pak?« vyptával se Methusalem.
»Bylo možno viděti, jakým způsobem se mandarini obohacují. Víte snad, že jmění každého odsouzence propadá státu?«
»Ano.«
»Nuže, zdá se, že Tong-tschi považuje klenotníka Wing-kana za odsouzeného. Dal zatknouti také jeho tovaryše a služebnictvo. Nyní není v sousedním domě ani človíčka a on vyklízí krám.«
»Sám?«
»Ne. To by se nesrovnávalo s jeho vysokým postavením. Jeho sluhové přecházejí venku v zahradě sem a tam a přinášejí všecky cenné věci. Až přijde zítra ráno trestní Kuan, aby provedl zabavení, najde jenom věci méně cenné.«
»Ale Wing-kan musí přece věděti, co měl!«
»O, pane, toho se nikdo nezeptá! A co řekne, to platí za lež. Snad nebude zítra již vůbec na živu, aby svou výpovědí neprozradil, že náš mandarin již dnes si z jeho majetku nabral.«
»Hm! Ten chce ho nechat uprchnouti!«
»Řekl to? Věřím tomu. Zajatý může uprchnouti jenom tenkráte, zanechá-li všechno své jmění jak to stojí a leží. A bude-li pryč, tu je nemožno dokázati Tong-tschimu, že již dnes večer krám uvězněného napolo vyraboval. O, tihle mandarini kradou všichni!«
»Krásná historie!« smál se Bohumír z Bouillonu. »To by v Německu nebylo možné. Jak pak je to v Hollandsku, mijnheer?«
