bohy sem přenesli, jsou ztraceni, bude-li se takhle o tom mluviti. Jsem svobodomyslný Kuan-fu a vím, co si mám mysliti o těchto sochách; ale jiní nesmýšlejí tak jako já a zákony jsou krvavě přísné. Vy jste mým hostem a já sám nemohl bych záhubě ujíti, kdyby vyšetřování všecko podrobně na světlo vyneslo. Mlčte tedy; mlčte, sice nespatříte více své vlasti, ačkoli jste tam mocný Kuan-fu. Zmizel byste tu takovým způsobem, že by nikoho nemohla stihnouti zodpovědnost. Nikdo, ani já sám, nesmím se dozvěděti, jak se tak věc vlastně sběhla. Musím pečovati o to, aby se o vás ani zmínka nestala. Vy jste mi zachránil život i těším se, že se vám mohu odvděčiti. Ale mlčet musíte, sice jsme všichni ztraceni!«
Po této výstraze obrátil se mandarin s přísnou tváří policistům a poručil jim, aby prohledali nosiče nosítek. Peníze byly u nich nalezeny. Dal jim vyndati roubíky a tázal se hrozebným tonem: »Mám vám dáti ruce a nohy rozmačkati anebo chcete mé otázky dobrovolně zodpovědíti? Uvažte, že jste byli přistiženi při činu a že nemůžete zapírati! Nepodáte-li mi zpráv, jichž chci míti, tedy stihne trest vás samojediné a to desateronásobně krutě!«
Rozmačkání prstů u rukou a na nohou bývala až do nejnovější doby v Číně velmi často užívaná, nesmírně bolestná tortura. Oba mužové nahlédli, že je lépe přiznati se dobrovolně, než dáti si přiznání vynutiti takovými mukami. Proto odpověděl jeden z nich nejpokornějším tonem: »Vznešený mocný nechť se táže a my nehodní budeme odpovídati.«
»Vy jste přinesli bohy z chrámu?«
»Ano.«
