měli nacpány utržené cáry šatů, tak že nemohli křičeti. Wing-kan leknutím klesl skoro na kolena, jakmile shlédl tuto skupinu. Ale mandarin zvolal, když si byl oba chlapy důkladně prohlédl: »Tady jsou ti zloději, zcela určitě tak, jak je popisují! Wing-kane, jak přicházejí do této zahrady?«
»To — — nevím,« koktal tázaný s bezkrevnými rty.
»Jak? Ty to nevíš? Tedy vím to já tím lépe. Ty sám jsi spáchal onen skutek, kehož vinu jsi chtěl uvrhnouti na svého poctivého souseda?«
»Tak je to, zcela jistě!« souhlasil Hu-tsin. »A hlasy, jež jsem zaslechl, byly hlasy uloupených bohů, jejichž mocí byli pachatelé zde zadrženi. Země je vyhrabána. Kdyby tu vysocectěný Tong-tschi hrabati dal, tu jsem přesvědčen, že se najdou ztracení bohové.«
»Uvidíme! Odvažte ty chlapy a kopejte!« poroučel mandarin.
Nosiči byli odvázáni od kůlů ale nikoli pout zbaveni a stranou odvlečeni. Sotva že byla potom horní tenká vrstva země odstraněna, objevily se obě sochy bohů. Byly ze země vyňaty, pečlivě očištěny a potom postaveny.
Skoro byli by se cestující nahlas zasmáli, když spatřili nyní podoby bůžků před sebou. Byly to dvě sedící, velice otylé dřevěné loutky, bronzovou barvou natřené, jež, jak se zdálo, nacházely se v nejveselejší náladě, neboť smály se celým obličejem tak, že malé mongolské šikmé oči téměř zmizely.
