»Ale Hu-tsin tvrdí, že tu jsou ještě. Podívejte se, možno-li najíti nosítka!«
Několik policistů přelezlo přes zeď, aby se podívali. Během několika málo minut našli palankin a přinesli jej až ke zdi, aby ho tu postavili, ale sami zase do zahrady přelezli.
»Hu-tsin má pravdu,« prohlásil mandarin. »Nosítka jsou ještě zde, nejsou tedy také nosiči ještě pryč. Vezměte Wing-kana do svého středu a dejte pozor, aby neuprchl! Odebereme se do jeho zahrady, abychom tam hledali.«
Policisté zmocnili se obžalovaného, jenž se ani dost málo nebránil. Nemohl si sice nijak vysvětliti, kterak bohové zmizeli, ale ani z daleka mu nenapadlo, že by se snad mohli najíti u něho. Byl spíše přesvědčen, že chůze do jeho zahrady bude bez výsledku. Potom chtěl však žádati, aby se vrátili zase do zahrady Hu-tsinovy, a tam aby se pátralo, kde by potom loupež zcela jistě nalezena býti musela.
Opětně odmítl Tong-tschi jíti z jednoho domu do druhého pěšky. Vstoupil do nosítek; Wing-kana vzali policisté do prostředka. Když dospěli do vedlejšího domu, odebrali, se ihned do zahrady, jež byla tak malá, že byla přinesenými lucernami úplně osvětlena.
Tu naskytl se příchozím pohled, jehož Wing-kan zajisté neočekával. Mezi dvěma krsky byla totiž země vyhrabána a zase přihozena, tak že tvořila nyní malou vyvýšeninu. Na ní seděli oba nosiči nosítek spoutáni na rukou a na nohou a hřbety přivázáni ke dvěma silným kůlům, jež byly do země zatlučeny. Mezi zuby
