»Stalo se to, následovně může se to státi,« odpověděl Tong-tschi. »Doufám, že vypátráme prznitele chrámu a potom běda jim! Všecky ulice, silnice a náměstí obsadí se policií a vojskem, tak že ani myš neproklouzne. Jestliže pachatelé již z města neuprchli, tedy jsou ztraceni.«
»Ale za jakým účelem mohli by lidé na bohy sáhnouti?«
»To nevíte? To netušíte ani?«
»Ne.«
»Aby měli štěstí, aby zbohatli. Kdo si takového boha do domu přinese tomu musí tento ovšem sloužiti. Ale bohové nejsou pro jednoho, nýbrž pro všecky. Proto jsou postaveni v chrámech, aby mohl k nim každý, své prosby jim přednésti. Ale kdo — — co je?«
Tato poslednější úsečná otázka platila sluhovi, jenž vstoupil.
»Vysoká excellence,« odpověděl tento, »zcela nehodný klenotník Wing-kan prosí v nejhlubší pokoře, aby směl něco oznámiti.«
»Ten? Ať jde domů; nemám s ním co jednati.«
»Povídal, že je to velice nutné, že to naší excellenci přinese největší prospěch.«
Slíbíš-li Číňanovi nějaký prospěch, tu je okamžitě hotov po něm ruku natáhnouti! Tong-tschi nečinil výjimky.
