»Vpusť ho sem!« poručil. »Ale řekni mu dříve, že mu dám prsty u rukou i u nohou rozmačkati, jestliže mne obtěžuje bez příčiny!«
Jmenovaný vešel, sklonil hlavu téměř až k podlaze a zůstal v tomto postavení státi u dveří.
»Co chceš tak pozdě?« vyjel na něho.
»Všemocný Kuang-fu,« odpověděl tázaný tonem otrocké bázlivosti, »musím spěchati na paprsky vašeho slunce, jelikož v naší ulici žádný Sing-kuan nesídlí.«
»Sing-kuan? Tedy je to trestní záležitost?«
»Ano.«
»Co já mám dělati s takovými věcmi! Vidím, že tě musím dáti zavříti.«
»Vaše zářící milost ponechá mi svobodu, až se dozví, že se jedná o ukradené bohy.«
Mandarin posadil se na židli, jelikož by se to bylo nesrovnávalo s jeho důstojností, aby s tímto mužem mluvil stoje. Ale teď vyskočil a zvolal: »O tyto bohy? Vztyč se a mluv svobodně a rychle. Co víš o této veledůležité záležitosti?«
»Myslím, že znám muže, u něhož se uloupení bohové nacházejí.«
»Ty? Kdo je to?«
»Hu-tsin, můj soused.«
Obočí Tong-tschiho stáhlo se temně a hrozivě.
»Ten? Tvůj nepřítel?« tázal se. »Tento muž je poctivý a žádný zloděj. Od něho mohl bys se učiti
