Kromě posledních tří tsching nerozuměla ani slova. Uhodla, že ji pozdravil a něco příjemného jí řekl. Proto usmívala se na něho vděčně a dala mu přívětivým kynutím na jevo, že není s jeho vystoupením nespokojena. Ustoupil zase zpět a šeptal tlustému: »Jemná paní, na mou duši! Mluví neobyčejně pravidelnou čínštinou! Rozuměla každému slovu! Všechen respekt!«
Nyní obrátila se k Methusalemovi.
»Vy jste vysvoboditel mého pána,« řekla mu. »Bez vás nežil by více a já byla bych potom žalem zemřela. Děkuji vám.«
Vysunula z rukávu malou, bledou dětskou ručinku, aby mu ji podala. Degenfeld uchopil se nejprve jejího hedvábného rukávu a s tímto její ruky, aby se jí přímo svou rukou nedotkl, přitiskl potom hedvábím pokrytou ručinku ke svým rtům a odpověděl: »Tsui-schin put tui!«
Tyto čtyři slabiky obsahovaly vše, čím Číňan svou pokoru vyjadřuje. Doslovně znějí: »Já hříšník nesmím odpovědíti.«
Že se nedotkl její ruky, to bylo důkazem veliké úcty a vážnosti, jejž odměnila tím, že také ostatním podala ručinku. Následovali příkladu Methusalemova a pokoušeli se o podobně elegantní políbení ruky, což se mijnheerovi příliš dobře nezdařilo, protože byli oba tak tlustí, že se sotva jen tak rukama dotknouti mohli.
Když potom mandarin doprovázel svou manželku zdvořile do jejího pokoje, zvolal tlustý: »Goede god, was dat eene vrouw! Moet die ontzettend veel gegeten hebben — dobrý bože, jaká to paní! Ta musila strašně mnoho jísti!«
