»Po tmě?«
»Ano. Nepotřebujeme nic viděti. Peníze omakáme.«
»Tedy počítejte, máte-li chuti. Ale já nemohu tu čekati. Půjdu navštíviti svého druhého souseda, abych mu zatím vypravoval, co jsem zde spatřil. Až bude potom loupež vyvolána a uslyšíme, že scházejí dva bohové, tu vyzve mne, abych věc udal. Bude potom platiti jako můj svědek. Tyto nástroje zde ihned uzamknu.«
Přehodil motyku, lopatu a rýč přes zeď a sám přelezl potom také. Bylo slyšeti, jak se jeho kroky vzdalují a jak se potom závorka zastrkuje.
Oba šibalové stáli zticha a naslouchali, až nebylo ničeho více slyšeti. Potom řekl jeden z nich: »Zase nás ošidil!«
»Ano, nevěřím, že každý měšec obsahuje tisíc li. Ale je to přece jenom mnoho peněz. Nyní musíme si pospíšiti. Pojď!«
Chtěli pryč; musili těsně kolem Degenfelda. Tomu napadlo zadržeti je. Podaří-li se mu to? Pah! Byl silný muž a leknutí vykoná také svou povinnost. Nechal je přejíti, vztýčil se potom — rychlý krok za nimi, dvojhmat — chytil oba za hrdla a sevřel je rukama vší svou silou.
Potlačený výkřik, marné vzpouzení a cupání — sklesli k zemi. Přes to držel je pevně a tiskl je vší silou. Nikdo nevydal z nich ani zvuku. Učinili ještě několik křečovitých pohybů, potom leželi s roztaženými údy tiše pod jeho pěstmi.
