»K čemu to?«
»Abych podnítil a osvěžil svého ducha. Dobrý tah z dýmky sílí rozum a vtip. Je to arci proti subordinaci, ale v tomto případě mi to již dovolíte.«
»Na, kuř!«
»Podal mu špičku, ačkoli věděl, že je to od Bohumíra jenom nicotná záminka. Chtěl ho však udržeti při dobrém rozmaru, jelikož očekával od zchytralého cídiče radu skutečně dobrou, snad spásonosnou. Bohumír učinil několik důkladných tahů, mručel přemítavě něco pro sebe, stáhl čelo do hlubokých vrásek, udělal zase několik tahů, vysmrkal se, odkašlal si, udělal zase jeden tah, ale neobyčejně mocný, vyrazil dým prudce ze sebe, vrátil potom Methusalemovi troubel a řekl: »Chutnalo to výborně!«
»Nuže dále!«
»A pomohlo to také!«
»Napadla ti tedy myšlenka?«
»Myšlenka jako světlo!«
»Jaká?«
»Ta nejjednodušší na celém světě.«
»Ven s ní!«
»No, jenom strpení! Představuji si totiž věc následovně: Jak ty mně, tak já tobě!«
»Kterak to?«
»Chce nám ho zahrabati, nuže zahrabeme ho jemu.«
»Hlouposti! Kdo ti může rozuměti! Mluv přece zřetelně, pořádně podle gramatiky!«
