nemohl kolik let na palubě míti. Ti tři cestující hodili se k němu jako bratři a účel, který je do Kantonu vedl, byl mu tak sympatický, že si umínil neodloučiti se od nich tak brzy, jim delší dobu věnovati, neboť jeho kormidelník byl velice spolehlivý; jemu mohl klidně svěřiti loď i obstarání všech záležitostí.
Tito tři cestující byli Bedřich Degenfeld, dosavadní student, zvaný červenomodrý Methusalem, jeho cídič Bohumír Ziegenkopf, stále Bohumírem z Bouillonu nazývaný, a konečně Richard Stein, gymnasista, jenž se nacházel na cestě, aby přejal čínské dědictví.
Seděli pohromadě na palubě a vesele pohlíželi na obzor před sebou, na němž se několik plachet objevovalo. Ale zvláštní byl pořádek, kterak seděli. Tři polní židle, na něž se usadili, nestály totiž vedle sebe. To by bylo bývalo dobrému Bohumírovi proti vší obvyklé subordinaci. Po léta běhával za svým »Methusalemem« a nikterak nemohl připustiti, aby teď byl nový pořádek zaveden. Proto seděl v obvyklé vzdálenosti tří kroků za ním a držel v rukou vodní dýmku, jejíž konec roury měl student v ústech. Byla před odjezdem opatřena novou skleněnou koulí.
Oba, jak pán, tak i jeho cídič, byli přistrojeni ještě docela tak, jak je bývalo viděti doma v Humboldtově ulici. Richard seděl vedle »Methusalema« a několik stop před tímto známý novofundlanďan, jenž si tedy dal rovněž záleželi na tom jako Bohumír, aby zachoval doma obvyklé pořadí.
Bedřich Degenfeld pouštěl z úst obvyklé husté kotouče dýmu a kynul přívětivě kapitánovi, jenž přicházel právě z předu lodi a nyní k nim přistoupil.
»Nuže, kommodore, jak to stojí?« tázal se Degenfeld. »Spatříme brzy pobřeží nebeské říše?«
