zhotovený z dlouhých stébel trávy, jenž mu od krku splýval přes život dolů. Hlava nebyla pokryta a ozdobena tenounkým cůpkem, jenž se velice podobal myšímu ocásku.
Kolem zdi vedla přímá, úzká cesta, za níž se za zdmi zase zahrady rozkládaly. Po této cestě, mezi zdmi, blížil se, spěšně běže, tento muž.
»Tsching, tsching, ta bang!« pozdravoval již z daleka.
Ta bang jmenuje se velký kupec nebo obchodník.
»Nekřič tak!« varoval ho druhý, ovšem v čínské řečí. »Nikdo nepotřebuje slyšeti, že se tu někdo nachází. Proč jsi mne nechal tak dlouho čekati?«
»Stál jsem dále nahoře a čekal jsem na velmi starého pána.«
Chce-li býti Číňan velmi zdvořilý, tu nazývá sebe velice mladým a toho, s kým mluví, velmi starým. Tímto »velmi starým pánem« byl tedy míněn ten druhý, ačkoli byl sotva s polovice tak starý jako mluvčí.
»Nuže, rozmyslil sis to?« tázal se tento.
»Ano.«
»A na čem jsi se usnesl?«
»Nemohu to udělat.«
»Proč ne?«
»Je to příliš odvážné a nic to nevynese.«
»Zbláznil jsi se nebo jsi zapomněl kolik jsem ti nabídl?«
»Nezapomněl jsem to tisíc li.«
»Nu, není to dosti?«
»Ne, je to příliš málo.«
»Za ukradení boha? To je přece velice snadné.«
