»Protože musíte odejíti, nejprve totiž k agentovi, jenž obstaral dopis do Německa, a potom k Tong-tschimu, abyste mu oznámil náš příchod. Počkáme zde, zda-li nás snad první tu vyhledá a zda-li druhý svému slovu dostojí a k sobě nás připustí.«
Na to odstranil se Číňan, aby si venku najal palankinu a vyhledal obě osoby. Ostatní pili dále.
Hosté, kteří se ještě nacházeli v hostinci, upjatě pohlíželi na těchto pět udivenýma očima. Bylo mezi nimi několik Evropanů, kterým nepotřebovalo býti divno viděti zde lidi kavkazkého plemene; ale že ti lidé mají na sobě studentský kroj, tady v Číně, to zdálo se jim více než podivné.
Methusalema nudily zraky ustavičně na něho upírané. Spatřil, že za domem prostírá se zahrada, i vyšel ven, aby si prohlédl čínskou zahradu.
Domníval-li se, že zde najde něco specificky čínského, tu zklamal se velice. Zahrada byla malá, na třech stranách zdí ohražená, čtvrtou dotýkala se domu a nebylo v ní ani květinky, jenom samá zelenina.
Jenom u zdi naproti domu ležící byl krásně kvetoucí keř, jehož ještě neznal. Přistoupil blíže, aby si květ lépe prohlédl. Tu zaslechl hvizdnutí za zdi, na tom místě, kde právě v zahradě stál. Zeď sahala mu po ramena. Nikoli ze zvědavosti, nýbrž docela mimovolně naklonil hlavu ku předu, aby viděl, kdo to hvizdl.
Venku stál Číňan, jenž byl velmi dobře oděn, musil tedy náležeti lepší třídě. Také toho, jemuž platilo hvizdnutí, bylo viděti. Tento náležel dojista k nejnižší luze. Byl bos; kalhoty sahaly mu toliko po kolena; na místo kabátu nebo kazajky měl na sobě jakýsi límec,
