»Heda, pomozte nám! znamená to,« odpověděl Methusalem.
»Nesmysl! Ze které mongolské provincie pocházejí asi tito chlapi, že mi nerozumějí a mluví tu dialektem, při němž možno dostati bolení zubů!«
»Ano, ten dialekt je strašlivý,« souhlasil Degenfeld, aby ubožáky déle trápiti nenechal. »Uvidím, pochodím-li s ním lépe.«
»Možná, protože vaše čínština nemá také větší ceny než řeč těchto lidí!«
Červenomodrý jednal nejdříve, místo aby mluvil. Odtrhl závoru a vyrazil víko skříně. Nejprve bylo viděti jen dvě oholené lebky. Temné pahýly vlasu uprostřed lebky dokazovaly, že se tu nacházely copy, jež byly však odříznuty, což je u Číňanů tak veliká potupa jako u Indiána, oloupí-li ho kdo o kadeř ke skalpování.
Oba muži pohlíželi vzhůru. Rysy v jejich obličejích nebylo možno rozeznati pro silnou vrstvu špíny, jež na nich lpěla. Chtěli povstati, aby vylezli ze skříně, upadli však nazpět. Uvěznění v této strašlivé skříni ochromilo jejich údy. Degenfeld sáhl do skříně, vyzvedl z ní jednoho po druhém a posadil je do písku. Byli o šaty úplně oloupeni. Jeden z nich strašil špínou, druhý vypadal čistotněji, než oba šířili zápach, jenž byl téměř k nesnešení.
»Mok put, ni-mer put kian — není-li pravda, vy nejste piráti?« tázal se Methusalem soustrastným tonem.
»Yu, yu — ne, ne!« odpověděli ihned tonem, v němž jevilo se opovržení, a jeden z nich dodal k tomu:
