»Na všechen způsob. Mohu tedy alespoň já děkovati za svůj život opatrnosti otcově; ale ti statní byli asi k smrti umučeni.«
»Neobávejme se toho. Tak jako vy jste byl zachráněn, mohli také oni zase svobody dosíci. Jak se vám podařilo uprchnouti z vězení?«
»Pomocí téhož přítele, který mého otce osvobodil. Otevřel také mně vězení, dal mi peníze, abych se dostal za hranice provincie Kwei-tschou a pojmenoval mi místo, ve kterém měl jsem čekati na matku a sourozence. Nepřišli však. Proto se domnívám, že se jim nepodařilo osvoboditi se.«
»Proč otevřel dveře jenom vám a ne také ostatním zároveň?«
»Bylo to nemožné, protože jsme byli příliš daleko od sebe odloučeni.«
»Nepátral jste později po nich?«
»Mnohem později, ano. Ale tu uplynula již příliš veliká doba, abych se byl mohl něčeho dozvěděti.«
»Měl jste to tedy učiniti dříve.«
»Nešlo to. Nemohl jsem se přece nikomu svěřiti, a sám nesměl jsem se hned tak brzy odvážiti do Kwéi-tschou. Když jsem se po pěti letech tak změnil, že jsem mohl doufali, že mne nikdo nepozná, odcestoval jsem do Seng-ho. Přítel zemřel a o našich nevěděl nikdo ničeho.«
»To je smutné pro vás a nepříjemné pro mne. Musím svému slovu dostáti a odcestuji bezpodmínečně do Seng-ho, abych se pokusil něco vyzvěděti. Také byl jsem pověřen úkolem peníze vyhrabati a vašemu otci přinésti.«
