»Kterak jest to možné?«
»Je to velice jednoduché. Víte zajisté, že v Číně musejí příbuzní provinilce trpěti zároveň s ním za jeho provinění?«
»Ano.«
»Aspoň bývá tomu tak v nejčastějších případech. Když otec uprchl, zmocnili se nás. Byli jsme uvězněni ale jednotlivě, abychom se nemohli spolu stýkati. Já a bratr měli jsme býti usmrceni, tedy sejiti smrtí povstalců. Chtěli naše hlavy na zeď upevniti. Ale matka a sestry měly býti za otrokyně prodány. Tento rozsudek byl by býval ihned proveden; kdyby nebyli úředníci práhli po našich penězích.«
»Ty byly však zahrabány.«
»Odkud to víte?«
»Od vašeho otce.«
»Tu musil vám tedy věnovati svou úplnou důvěru!«
»Poctil mne svým přátelstvím a dám si všemožnou práci, abych splnil naděje, jež ve mne kladl. Vím, že vám ponechal jenom tolik peněz, kolik jste potřebovali na živobytí.«
»To nám odňali. Protože byl však můj otec bohat, tedy věděli, že jmění naše bylo někam ukryto. Měli jsme se přiznati, kde se nachází.«
»To jste nemohli, jelikož váš otec vám ono místo neřekl.«
»Ano. To bylo od něho velice opatrné, způsobilo nám to však velikou trýzeň, jelikož jsme byli mučeni.«
»Zachránilo vám to však také život. Kdyby byli jmění nalezli, byli by vás zajisté ihned popravili.«
