»Tím lépe! Činím rád něco, co jiní nesvedou. Tedy, kolik rukou potřebujete, až převezmete velení ‚Vodní královny‘?«
»Podívám se.«
Otevřel zticha dvéře, vyšel ven a ohlížel se. Jeho bystré námořnické oko poznalo strážce, jenž spal sedě u velikého stěžně. Zkoumal loď, moře a vítr, vrátil se potom do kajuty a řekl. »Pozemní vítr a odliv, tu nedá se nic dělat i s tímto lanovím a s těmi několika málo těžkými plachtami.«
»Skutečně nic?«
»Ano. Nejvýše že bychom mohli plachty svinouti, než přes to vše hnal by nás odliv dále do moře.«
»Nemohl byste aspoň trochu přiotočiti?«
»Ano, ale nic nám to nepomůže. Džunka je sice svým způsobem dobře zbudována. Musil bych to přece zkusiti, když bych nechal plachty spustiti a řídil je potom lanem. Chopím-li se potom sám kormidla, jelikož vy tomu nerozumíte, tu dokáži snad aspoň, že nepoplujeme dále. Loď nepožene se více na moře a můžeme čekati až ráno nastane mořský vítr a dostaví se příliv. S oběma můžeme potom nazpět do Hong-kongu. «
»Dobrá, udělejme to tedy! Tedy kolik lidí mám vám dáti k disposici?«
»K disposici? Což můžete námořníky z rukávů vytřepati?«
»Ano.«
»Tomu nerozumím.«
»A přece je to tak snadné. Náš přítel Liang-ssi
