»Ale teď, víte to?«
»U přímně doznáno, ne.«
»Já vím však zcela dobře, co si mám o této věci mysliti,« vpadl Bohumír do řeči. »Tento duch trpí švindlem, čemuž nelze se diviti, jelikož přišel z oblak. Čmárání v písku jsou holé kejkle, že bych byl s chutí dal knězi jednu za ucho, kdybych jako cizinec nebyl zavázán ukázati jen své příjemné vlastnosti. Stálo mne to mnoho přemáhání, abych tomu podvodníku rukama obličej nepojezdil.«
»Ale jeho odpověď na mou otázku!«
»Ano, ta je mi na všechen způsob také ještě neobjevenou nebeskou krajinou. Nikterak nemohu si ji vysvětliti. Snad vy?«
»Ano. Zajisté shodujeme se všichni v tom, že o nějakém duchu nemůže býti ani řeči. Kněz dává písemné odpovědi dle svého vlastního uznání a ne následkem působení nějaké nadpozemské bytosti. Musí tedy věděti, jaké účely v Číně sledujeme. Dopátral se toho; ale od koho?«
»Ode mne ani slova!«
»Ode mne také ne!« zaklínal se mijnheer.
»To rád věřím. Kdo mu to prozradil, musí býti mocen čínské řeči. Je jenom jeden výklad možný, že jsme byli vyslechnuti a to zde na lodi. Kdy jsme mluvili o svých záměrech? Když jsme za nastalé temnoty seděli před svou kajutou. A kdo z lodního mužstva byl tu u nás? Malajec, jenž nás obsluhuje. On to musí tedy býti, jenž vyslechnuté knězi vyzradil.«
»Ale kterak by to bylo možné? Vždyť jsme mluvili německy.«
