Přes to vše neukázal se nahoře na palubě džunky nikdo. Náš kapitán složil svůj vějíř a obrátil se ke schodům.
»Nezapoeňte ještě na Tsing-tsing!« napomínal ho ještě červenomodrý. »Chceme býti zdvořilí a pozdravovati.«
»Má se státi! Tsing je přece aspoň čínské; má jednu z mých pěti koncovek a zní mnohem pekingo-nankingo- a kantongo podobněji než vaše smutné Tse-dse-sse, jež se tak poslouchá jako když váš Bohumír do svého oboe fouká. Mně dejte s tím pokoj!«
Stoupal po schodech vzhůru. Za ním následovali Richard Stein, cídič, tlustý a naposled Methusalem. Tento pořad osob měl pro tlustého Hollanďana za následek malou obtíž. Jelikož Bohumír nesl hlavičku vodní dýmky a Methusalem měl špičku roury v ústech, tedy vedla tato kolem mijnheera van Aardappelenboschu a činila mu vystupování obtížnějším, obzvláště když schody byly pro jeho plnou postavu příliš úzké. Zůstal státi na čtvrtém nebo na pátém stupni, aby stáhl aspoň svůj obrovský sluník, jenž mu byl velice obtížný, ale zamotal se při tom do dlouhé kaučukové roury. Sluník vyklouzl mu z ruky. Aby jej uchopil, učinil rychlý pohyb, ztratil rovnováhu a sklouzl s pryčle.
»Bohumíre, drž dýmku pevně!« zvolal Methusalem, upustiv špičku.
Tlustý padl na něho a to takovou váhou, že červenomodrý nedovedl sebe a jeho udržeti; oba sletěli se řebříku na zem dolů.
Methusalem se okamžitě zase vztýčil; ale tlustý zůstal ležeti, zvedal ruce a nohy vzhůru, roztáhl všech
