deset prstů a křičel: »Můj bože, dobrotivé nebe, o můj hřbet a nos! Tady ležím jako velryba ve vodojemu! Jsem mrtev. Dobrou noc, ty špatný světe!«
Bohumír držel dýmku pevně, tak že mu nebyla vytržena. Sestoupil dolů, aby kapesníkem očistil pošpiněný oděv svého pána. Při tom ptal se téhož: »Jak jmenuje se vlastně po hollandsku přízemí?«
»Gelykvloers,« odpověděl osušený.
»A slamník?«
»Stroozak.«
»Děkuji!«
Obraceje se k Hollanďanu, který pořád ještě všecky čtyři údy roztahoval a zavřené očí měl, volal: »Mijnheer, chcete zde zůstati gelykvloers ležeti, jako stroozak? Zvedněte se přece v celé své nádhernosti!«
»Nemohu!« odpověděl vyzvaný žalostným tonem.
»Proč pak ne?«
»Jsem mrtev, na dobro mrtev. Umru v tomto okamžiku. Jsem nešťastný hroch. Chci se rozloučiti!«
»Jak, tak na dobro mrtev jste, že chcete se rozloučiti?« smál se cídič. »Kdo padne tak měkce jako vy, ten nemůže si nikdy smrtelně ublížiti. Kdybyste se však přece by! již octl na věčnosti, tedy mám tu svůj pozoun poslední soudu, jímž vás ze záhrobí vzbudím. Chcete laskavě vzhůru?«
»Ne! Já nemohu!«
»Tedy vám pomohu.«
Přidržel mu oboe u ucha a zafoukal. Vyrazil tak
