»K čemu pak klíče, když nechci se dáti do písma! Mé klíče jsou koncovky; jejich pomocí vnikl jsem do hlubin řeči; písmo je mi však úplně lhostejné. Nechme toho tedy a vystupme raději na palubu džunky. Zajisté najde se tam nějaký host Martův, jenž nám dá odpověď. Ale, Methusaleme, vyprošuji si, abyste mlčel! Chci sám mluviti a vyptávati se. Vy se svou knižní čínštinou mohl byste snadno všemu falešně rozuměti.«
Degenfeld kývl skromně a strojil se jíti napřed; ale kapitán popadl ho za sametový kabát, stáhl ho zpátky a pravil: »Stůj, básnický almanachu! Já jsem řečníkem a musím tedy napřed. Hleďte přece jak se nahoru dostanete, abyste mne předešel a první slovo měl! Jmenuji se Tur-ning sti-king a uplatním svá práva jako mandarin.«
»Vždyť nemám nic proti tomu, starý mořský medvěde! Musím vás však varovati: Nejmenujte se vůči Číňanovi mandarinem!«
»Proč ne? Myslíte snad, že poznají osla ve lví kůži a že budu trestán proto, že užívám ukradeného titulu?«
»To je také možná; ale nemyslím tohle, nýbrž něco jiného. Číňané neznají vůbec slova mandarin.«
»Ne? No to jsou dosti hloupí! Známe-li my je, musí teprve jim býti hodně běžným!«
»Právě ne. Mandarin pochází od sanskrtského slova mantri, moudrý rádce, ministr. Portugalci slyšeli toto slovo a upravili si je lépe, přetvořivše je v mandarin. Tímto titulem označili potom čínské úředníky. Ale Číňané neužívají nikdy tohoto jim docela cizího slova. Nazývají všecky své úředníky Kuan, kteréžto slovo značí střechu, místo, pod nímžto shromažďují se mnozí. Aby vyjádřili, kdo jsou tito shromáždění, přidávají k
