Tato stránka byla zkontrolována
Kam, kam se poděly ty housle s písněmi?
Kdes praskly, shnily pak — je dávný tomu čas.
Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi,
že housle čarovné ty slyším zníti zas.
Že spjati doposud, je tisknem’ k sobě blíž,
a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes
ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž,
ta touha volně žít, která je duší ples.
Zni, písni naše, zni! Však přijde jednou svět
a čarem tvojím spit, se dotkne prstem úst,
ty svatá útěcho těch našich teskných let,
on těžko pochopí, jak mohla’s tady vzrůst.
Pak světem rozletí se, světem dalekým
tvá nota vítězná a naše radost v ní —
však dnes buď ještě dost, když vroucím hlasem tvým
se aspoň někdo z nás tu ze sna probudí!
