Tato stránka byla zkontrolována
To k večeři jdou… V oku noc — ne v duši,
to světlo v oknech lidskosti je záře,
a zář ta v mrtvých očích slzy suší
a jako úsměv padá v slepců tváře.
Tam v tmách je chytne pevná lidská ruka
a v neštěstí je trpkém stiskne vřele,
ruch práce najde pro nudu i muka
a měkce stírá vrásky na jich čele.
Když kolem kráčím, a ten zvon zní hlasně,
a v dlouhých oken řadě zář se třepí,
vždy myslívám: By viděli to jasně,
co cit, co lidskost — musí býti slepí.
