Tato stránka nebyla zkontrolována
Pod zbytkem starých hradeb z jara.
Vše plá a svítí. Baldachýn je nebe,
jenž nad monstrancí — sluncem — rozpíná se,
jak mléko vlahý vzduch. A kolem sebe,
kam hledím, jaro v mladé vidím kráse.
A v jarních dumách, jež se v duši tlačí,
jdu, vzpomínaje, chodec osamělý,
při vůni vlhké země, písni ptačí,
na hradby staré, jež tu dříve čněly.
Kol smály se a pestřily se nivy,
až k hradbám šly, jež mračily se temně,
jak úsměvem svým, který je tak tklivý,
by chtěly vniknout v chladné srdce země
