Tato stránka byla zkontrolována
Však hradby stály, tměly se, a němá
a upjatá v nich zřela Praha v lány,
a jako srdce, které citu nemá,
se zavíraly hradeb šedých brány.
Tu třísklo do bran pěstí nové žití,
ty rozlétly se, těžce skřípajíce,
zeď hradeb starých kácí se a řítí,
a obzor volný roste víc a více.
Teď do města se směje zeleň luhů
a zlatým klasem svítí pole širá,
a Praha, prosta železného kruhu,
jak náruč svou když zemi otevírá
A každý paprsk, který od ní letí,
jak lámal by se o niv zlatou desku,
se vrací zpátky, jásot ve zápětí,
ne paprsk již, leč celé moře blesků.
Jen zbytky ční tu starých bastionů
a v nový ruch zří lící svojí tmavou,
teď dětí křik jen zní tu ve hry shonu,
a kozy lezou řídkou jarní travou.
Však i ten zbytek do prachu se skácí,
