Stránka:Klášterský, Antonín - Pražské motivy (1893).djvu/33

Ten stojí dosavad a druhý povalen,
a jiný za ním již se kácí z řady ven —
pár drobných kamínků naň dala čísi ruka —
ten zvětral, onen, žár jak praží na něj, puká.

A vše to zakrývá a halí moře trav,
nad spoustou kamenů se tyčí bolehlav
a všecky přerůstá… S akátem dolů chýlí
se v divých houštinách a klenutích bez bílý…

Ten kout je zapadlý a pustá mrtvých čtvrť.
však divem přírody v něm život vře ne smrť,
hle, žena usedla si na trávník tu svěží,
ne oněch mrtvých klid, sen svého děcka střeží.

To není hřbitov již, to divoký je sad,
v nějž jakby kamenů jen divných déšť byl pad’,
kde sluha chrámový, v té opuštěné hluši,
na černých kamenech si bílé prádlo suší.

Nad bílým prachem těch, jimž nejsladčej’ zněl kov,
teď zpívá z jara pták, jenž sletí na hřbitov,
a v září dubnové, kam pohled tvůj se stočí,
rabínské moudrosti se smějí fijal oči…