O, obdivování, Boží obdivování,
má blaženosti!
Ne, když se jen obdivuje,
duše se příliš málo vznáší!
Úžas! Úžas až k nebi vzlétající!
Nad tím, jenž nekonečný jest!
Ó ty všech blažeností nejvyšší,
zalej celou mou duši
proudem svého svatého ohně!
A nech ji, ty blaženosti,
jak často a jak vysoko konečná může
vzplápotat vytrženími!
Tys by! Ty jsi! Ty budeš! Ty jsi!
Jak mám si Tě myslit?
Má duše stojí tiše, nedosahujíc!
Otče! Otče! Tak nech má duše Tebe myslí,
tak nech Tě cítí mé srdce! blábolí můj ret!
Otče! Otče! Otče!
Padejte, klanějte se, nebesa nebes!
Jest vaším otcem!
I naším otcem!
Ó vy, kdož jednou s bydliteli nebes
užasnete!
Procházejte zkoumajíce tímto labyrintem rozkoše,
neboť Jehova mluví!
Mluví sic rachotným hromem též,
letícím vichrem i laškovným vánkem,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/8
Tato stránka byla ověřena
