Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla ověřena
7
Slitovník

ale přístupnější, trvalejší
mluvou lidí.
Hrom doburácí, vichor odhučí,
vánek odvěje:
S dlouhými věky proudí dále řeč lidí
a každý okamžik hlásá,
co Jehova mluvil!

Jsem u hrobu ještě? Nebo již nad hrobem?
Podstoupil jsem už nebeský let?
Ó, slova věčného žití!
Takto praví Jehova:
Může-li se matka zapomnět nad kojencem svým,
aby se nesmilovala nad synem života svého?
A byť ona zapomněla se nad ním,
já nad tebou se nezapomenu!

Chvála, klanění a slzy radosti a věčný dík
za nesmrtelnost!
Vroucí, upřímný, srdečný dík
za nesmrtelnost!
Halleluja ve svatyni!
A za oponou
ve svatostánku Halleluja!

Neboť tak mluvil Jehova!
K nejhlubšímu žasnutí vrhni se na zem,
ó ty, jež nesmrtelná jsi,
požívej, ó duše, své blaženosti!
Neb takto mluvil Jehova!