Ó vznešený june! Buď s Bohem! S Bohem!
A dutě a dutěji propast štěká
a v úzkostném trnutí všechno čeká.
A kdybys tam vmet’ samu korunu
a řekl: Kdo korunu mně zas vrátí,
nech nosí ji, sedí na trůnu —
já nechtěl bych odměny ždáti.
Co skučící hlubina dole tam skrývá,
to nepoví žádná dušička živá.
Už mnohý koráb, vírem zachvácen,
tam do hlubin sjel jako střela,
a jenom stožáru troska v den
se z hrobu vypotácela.
A blíže a blíže, jak vicher když skučí,
je slyšet, jak blíže vodstvo hučí.
Už se to válí a víří a syčí a vře,
jak když se voda do ohně sbíhá,
až k nebesům vodotrysk páry se stře
a vlna za vlnou bez konce stíhá
a jako s dálným hučením hromů
se hlomozně valí to ze tmavých lomů.
A hle, tu z lůna ponurých vod
se zdvihá cos, jak labuť bílá,
a rámě a zářivá šíj dělí brod
a ku břehům vesluje nezdolná síla,
toť on, a levicí vysoko vzpjatou
radostně mává číší tou zlatou!
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/27
Tato stránka byla ověřena
