A jak tu vystoupit na skalní sráz
a do jícnu zraky ztrácí,
tu Charybda vody, jež pohltla v ráz,
teď s ohlušným jekotem vrací,
a s rachotem, jako vzdálených hromů,
vrou vody zpěněné z tmavého lomu.
A válí to, víří a hučí a vře,
jak voda když s ohněm se sbíhá,
tříšť par jak vodomet k nebi se stře,
a bez konce příval se přívalem stíhá
a nechce se vyprázdnit, hora jde k hoře.
jak chtělo by moře zas porodit moře.
Leč konečně uléhá běsnící moc
a černá se rozesmekla
z pěn bílých roklina, zející v noc,
tak bezedná, jak prostory pekla,
a vidět, jak příboje vlnobití
se strženo do vírné prohlubně řítí.
Teď nakvap, než příval se navrátí,
se mládenec poroučí Pánu,
tu výkřik děsu vše zachvátí —
a už jej odplavil vír v svém chřtánu,
a tajemně zavřel se jícen dravce
nad junákem smělým, už nevidět plavce.
A ticho nastalo nad tůní vln,
jen v hlubinách hukot, jak hlahol rohem,
vzdech ode rtů ke rtům hrůzy pln:
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/26
Tato stránka byla ověřena
