A vydechl zdlouha a z hlubokých plic
a nebeské světlo zdravil —
a panstvo si sděluje jásajíc:
On živ! On zdráv! On se úkladů zbavil!
Hle, z vířivé hlubiny, ze hrobu hluši
hoch udatný zachránil živou duši!
On přichází. S plesem dav hrne se blíž.
Jun k nohám králi se vine
a kleče mu podává zlatou číš.
Král spanilé dceři své kyne.
Ta v pohár nalévá jiskrna vína,
a jinoch ku králi započíná:
Buď dlouho živ, králi! Nech těší se,
kdo dýchati může v růžové záři!
Tam dole tvor příšerně zděsí se —
ó, ztracen je člověk, jenž s božstvem se sváří!
To nežádej nikdy spatřiti mocí,
co v milosti zastřelo hrůzou a nocí!
Já stržen byl dolů jak blesk;
tu proti mně ze sluje skalní
zdroj divoký hnal se, hrom a třesk,
dva proudové chytly mě valní,
a jako čamrdka, jež závratně lítá,
jsem bezmocnou hříčkou, jíž voda zmítá.
Tu ukázal Bůh, jejž volal jsem,
v té nejvyšší nouzi, jež drtí,
Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/28
Tato stránka byla ověřena
