Tato stránka byla zkontrolována
U lesa zmíral mladý rek,
řka blednoucíma rtoma:
Nuž s Bohem, světe pohádek,
s Bohem, mé mládí doma!
Už vlasti syn ten nehnutě
zavírá oči k spánku,
už duše vzpíná perutě
odletět do červánků.
Tu v údolí se ozvala
kukačka prostořeká,
ta píseň zpátky lákala
už na odchodu reka.
Mu připomněla v máji den,
kdy pod bukovým hájem
snil s milou v trávě rozložen,
jak zem by byla rájem.
I tam se tehdy ozvalo
to sladké pění „kuku!“
Kdy budem svoji? Za málo?
Tak ptal se v stínu buků.
A „kuku, kuku“ znělo to
a nemělo to konce —
hoch tehdy vzdychl hluboko,
a dívka potichounce.