— bez mračen usmívat se dolů světlýma očima a z mílové dálky, když pod námi mrholil se jako děšť útisk a úmysl (Zwang und Zweck) a vina.
A putoval-li jsem sám; po čem lačněla má duše v nocích a záludných stezkách? A vystupoval-li jsem na hory, koho jsem kdy hledal, ne-li vás na horách?
A všechno mé toulání a stoupání: jen nutnost byla to a pomůcka nemotorného: — lítat jen chce celá má vůle, vzlétnout do vás!
A co jsem nenáviděl víc, než táhnoucí mračna a všechno, co poskvrňuje vás? A i svou vlastní nenávist jsem nenáviděl, protože poskvrňovala vás!
Na táhnoucí mračna se horším, na ty plíživé kočičí šelmy: ony berou vám i mně, co je nám společno, — ohromné neomezené říkání ano a amen.
Na tyto prostředníky a promísitele se horšíme, na táhnoucí mračna: ta polovičatá, která se nenaučila ani žehnat, ani z hlubiny proklínat.
Raději bych pod uzavřeným nebem v sudu seděl, raději bych bez nebes seděl v propasti, než vidět vás, zářivá nebesa, poskvrněna táhnoucími mračny!
A často zachtělo se mi, klikatými zlatými drátky blesku připjati je, abych jako hrom zabubnoval si na jejich břichatém kotli: —
— hněvivý bubeník, protože mne olupují o vaše ano! a amen!, vy nebesa nade mnou, Čístá!
