Tato stránka byla zkontrolována
Vzdej Bohu dík, máš po cestách!
V dům otcovský se's vrátil bláh —
jsi u svých zase radší —
a já tu pláči.
Tys doma už. V kout postav hůl,
své těžké břímě slož na stůl,
zuj škorně uprášené,
kde mír se klene.
Moc ublížil ti tento svět,
hleď v palmách na něj zapomnět,
ó zabuď v světě jiném —
já dál jdu stínem.
Tam dones matce pozdravy
od syna, jenž jde v dálavy,
ó rci jí, v milování
že touží za ní!
Rci, že má hlavu šedivou,
že rád by už byl s mátí svou,
má v sádku však dva kvítky,
jimž třeba hlídky.
