K polednímu sešli s hor a nalezali se na jejich úpatí. Sněhu tu nebylo a proto nemohli v jízdě na saních pokračovati. I schovali saně do křoví, odvázali psy a kráčeli do roviny. Psi radostně je obskakovali.
„Musíme psy odehnati,“ pravila Ataja, „sice nás prozradí.“
„Co na tom,“ dí David, „vždyť jsme v zemi Čipevejanů, tvých soukmenovců.“
„Národ Čipevejanů jest veliký, velmi veliký,“ pravila Indianka významně. —
„Náležíť k němu velmi mnoho kmenů,“ pokračovala po malé přestávce. „Psí žebra“ jsou také dětmi Čipevejanův a přece jsou jejich úhlavními nepřátely. Jsme na jejich půdě a musíme se míti na pozoru.“
V tomtéž okamžiku vyskočil za blízkým křovím sob, byv od psů vyplašen, a ubíhal k severu. Psi se pustili za ním. David uchopil pušku, by zvíře zastřelil, avšak Indianka rychle jej zadržela, řkouc: „Bratr můj nesmí stříleti. Přenechme honbu psům a tak se jich zbavíme.“
Po těchto slovech pustila se Indianka k jihu a běžela tak rychle, že jí David sotva stačil. Teprve za několik hodin rychlé chůze zmírnila kroky a obrátila se k svému soudruhu.
„Psové jedlíků syrového masa vrátí se ke svým špinavým pánům,“ pravila, „a my budeme za pět dní u vigvamů mého kmene.“
