VII.
Smrť Indiančina.
Našim uprchlíkům bylo jeti několik dní, než se dostali přes Skalné hory. Ve dne neustále jeli, nikdež se nezastavujíce; v noci pak odpočívali ve sněhových boudách, jež Ataja pro každého zvláště byla vystavěla. Konečně zvolala Ataja: „Hle, tamto dole na rovině, která daleko široko se rozkládá, jsou sídla mých soukmenovců Athapasků čili Čipevejanův.“
A v skutku daleko na východ rozkládala se do nedozírna nesmírná rovina, pokrytá množstvím jezer větších i menších, mezi sebou říčkami a potoky spojených, pak velikými černými hvozdy a rozsáhlými stepmi. Jezera a řeky leskly se ve sluneční záři, jsouce již prosty ledu, lesy a stepi se zelenaly; po sněhu nebylo na celé rozsáhlé rovině nikdež ani stopy. Oddělena byla tato rovina od západní planiny, nad níž vysoko strměly Skalné hory, mohutnou řekou, kteráž tekla hlubokým úžlabím k severu.
