Rychlým krokem spěchala ku předu, ohlížejíc se na vše strany a sledujíc stopu sobů.
„Tam jsou,“ pravila konečně, „tam na kraji jedlové houštiny.“
David rozeznal tam několik tmavých, pomalu ku předu se pohybujících postav. Byli to sobi, kteří se pokojně pásli na trávě právě pučící, mníce se býti zcela bezpečnými.
Oba uprchlíci hleděli přiblížiti se sobům proti větru, což se jim podařilo. Ataja odběhla na protější stranu a nadehnala soby k místu, kde stál český plavec.
Jako blesk hnala se zvěř kolem něho. Tu zahoukla rána a nejpěknější kus z celého stáda sklesl k zemi.
Nyní byli zásobeni masem na několik dní. David jal se zvěř vyvrhovati, Ataja pak pospišila k saním a dopravila je k zabitému sobu.
V brzku plápolal veselý oheň, hladoví psi dostali svůj podíl a konečně byla pečeně pro oba uprchlíky připravena.
„Musíme zde přenocovati,“ pravila Indianka, „Psi jsou unaveni a budou zítra po dobrém odpočinku tím lépe běžeti.“
Po těchto slovech počala stavěti sněhovou chýši. Ohraničila rovné, kulaté místo, a vykrajujíc pak nožem velké čtyrhranné kusy sněhu, kladla je obratně na sebe, až se nahoře v klenutí spojily. ¨
