„Št, št!“ ozývalo se to a saně nepřátelské minuly v rychlém letu úkrytu. Sníh vyletěl do výše a jako šíp zmizely saně v propasti, kteréž pronásledovatelé ve spěchu nebyli zpozorovali. Domýšleliť se, že cesta, po níž uprchlíci se ubírali, bude i pro ně bezpečnou.
Za chvíli přijeli i druhé saně, na nichž byl Magok, a podobným způsobem zmizely v propasti.
A nyní opět ku předu!“ zvolal David.
Ataja zapráskala bičem a saně uháněly starou cestou, kteráž byla prosta pronásledovatelů.
Co se s těmito dělo, o to uprchlíci se nestarali. Ataja objela propast a dala saním předešlý směr, umírňujíc zároveň rychlost, neboť nechtěla psy příliš unaviti.
Krajina měla tvářnost stále divočejší. Všudy bylo viděti mohutné skupiny vrchů s lesklými ledovci. Ataja vyhledala však pokaždé s neobyčejnou obratností příhodnou cestu a zastavila konečně v prostranném říčním údolí, neboť psi byli unaveni.
„Bratr můj musí se nyní postarati o potravu,“ pravila, ukazujíc na pušku. Ataja viděla stopy sobův a myslí, že se pasou u řeky na místech, kde sníh roztál.“
Dopověděvši to, odvázala psy, kteří ihned na sněhu se natáhli, nato kynula svému soudruhu, by ji následoval.
