visel pouze od toho, zdali psi ze spaní vyrušení hned poslechnou a do běhu se dají.
Indianka podívavši se na stany, práskla bičem do psů. Ti vyskočivše, hlasitě vyli.
„Hý! hý!“ volala na ně Ataja, bičem hřmotně práskajíc, a hle! psi poslechli a dali se do běhu.
„Ku předu, ku předu!“ pobízela Indianka.
Saně rychle ujížděly.
„Již přicházejí, slyšeli nás,“ pravil David, jenž byl chýše s očí nespustil.
„Nežli si připraví saně, budeme daleko, daleko,“ odvětila dívka, pohánějíc bičem psy.
Jízda šla rychle před se, šest psův uhánělo zběsile po hladké sněhové pláni a pouze cvičené oko Indiančino bylo s to, by řídilo spřežení i se saněmi v ona místa, kde nemohly se zvrhnouti.
Asi po půl hodině ohledl se David a spatřil, any dvoje saně s největší rychlostí za nimi kvapí. Byly již dosti blízko, takže poznal Magoka na předních saních.
„Musíme jeti ještě rychleji!“ radil český plavec své průvodkyni.
„Nikoliv,“ odpověděla divka, vrtíc hlavou. „ne vždy lze uniknouti rychlostí. Uženeme-li psy nebo zvrhneme-li saně, jest po nás veta.“
Jako šipka letěly saně, avšak pronásledovatelé přece stále se blížili. Konečně slyšel
