nohama pohybovati. Pak vyšel ze stanu, potichu následuje Indianku.
Velekrásná severní záře objevila se, osvěcujíc celou krajinu jako ve dne. David spatřil nedaleko stanů saně a psy. Přišed k nim, zpozoroval na saních svou pušku.
„Jest vše připraveno,“ šeptala Ataja, pohlížejíc úzkostlivě k chýším, „nyní však nastane nám nejtěžší úkol; ví můj bratr, že psi budou výti, když je budeme zapřáhati?“
„Rozumím,“ dí David.
„Musíme býti rychlí jako blesk, když rozrývá černé mraky,“ šeptalo děvče. „Zde jsou postraňky. Nechť je můj bratr podrží, ale má se na pozoru, by nebyl od psů pokousán. Já jdu pro ně.“
Ataja se vzdálila, ale vrátila se brzy beze psů.
„Velký duch jest s námi“ pravila; „můj bratr přítáhniž saně ke psům!“
David učinil, jak si Indianka přála. Psi leželi tak pěkně v řadách, jako by byli zapřažení, a český plavec mohl bez obtíží postraňky na ně přivázati.
„Vsedati!“ šeptala Indianka.
David usedl na zadní čásť sani, Indianka do předu.
Ataja vzala do ruky oprati a bič. Nyní nastal důležitý okamžik, neboť zdar útěku zá-
