David i hlas Magokův, pobízející psy ještě ku většímu běhu, rozeznal i šlehy bičem a vzteklé vytí psů, které byl bič zasáhl.
Ataja nebyla pranic rozčilena. Klidně práskala bičem, klidně řídila rozježená, uhnaná zvířata. Konečně ohledši se nazpět, měřila okem vzdálenost mezi sebou a pronásledovateli.
„Má bratr můj svou hromovou zbraň v pořádku?“ otázala se pak lhostejně.
„Snad nechceš, bych Magoka zastřelil?“ pravil na to David.
Ataja zakývala prudce hlavou.
„On zabil mého bratra,“ pravila zlostně. „Manitu dá pušce bratra mého dobrý směr.“
„Nemohu ti býti po vůli“ odpíral David.
„Což jest můj bledolící bratr zbabělcem?“ zvolala Ataja uštěpačně.
„Přisámbůh, tím nejsem!“ zvolal český plavec. „Nejsem však tak ukrutným, abych chladnokrevně zničil lidský život. Jsem-li napaden, je-li koule aneb ocel namířena na má prsa, tu skolím protivníka, avšak když mému životu nehrozí nebezpečí, tu nikoliv.“
Dívka mlčela, jako by přemýšlela o slovech bílého muže, švihala však při tom čas od času do psů.
„Ukáže mi můj bratr, jak se s hromovou zbraní zachází?“ prosila pak dívka.
