než jsem osm bratrů našich vybyl,
souzené jim ženy v dvory uved’,
jim a sobě než, ó sestro milá,
devatero příbytků jsem zřídil!“
Pravil tak a pěkně zasednuli,
do tří dnů se spolu radovali.
V den pak čtvrtý na úsvitě z rána,
vstala Jela, dary uchystala,
po košili bratrům po hedbávné,
po prsténku snachám, po náramku,
sama po tom sebe na návštěvu
k matince a k bratřím ustrojila.
A jí bratr nejmladší dí Jovan:
„Nepůjdeš, má sestro, pokud oni
nepřijdou ti na návštěvu sami!“
A nedá si bránit sestra, nedá,
strojí dary, strojí sama sebe,
k rodu béře návštěvou se s bratrem.
A na blízku když už byli dvorů,
„Počkej trochu,“ Jovan sestře praví,
„v bílý jen co podívám se kostel!
Středního jak ženili jsme bratra,
s prstu smeknul zlatý se mi prsten;
podívám se, najdu-li jej zase!“
Slez’ pak s koně, v kostel bílý vešel,
před kostelem sestru nechal samu.
Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/29
Vzhled
Tato stránka nebyla zkontrolována