Jáť ji byla viděla, — viděla dole v mořském paláci, bledou, s vlasy rozpletenými, věnčenou bílými růžemi, oděnou v zlatá rouška, zakrytou stříbrným závojem, když Talas právě velikán rameny svými vlnitými ji objímal, ji přivinul k srdci vírovitému, ji líbal co nevěstu svou přemilou!
Ponejprv jsem pocítila, co je — tajemství, jaké to břemeno, a za nedlouho musela jsem vyznati sobě sama, že nejsem s to, abych břemeno takové unesla. Sklíčilo mně srdce a trápilo duši ve dne v noci, že něco vím, co žádný jiný neví, — že něco u sebe chovám, po čem celý svět kolem mne pátrá, aniž bych to směla sděliti. Tisíckráte zaslechnuvši, jak lidé mezi sebou si povídali, že krásná dožesna nechtíc svého ženicha, bezpochyby unésti se dala jinému, tisíckráte chopiti jsem se chtěla slova, bych hájila čest děvčete nevinného. Ale pokaždé, přemohouc samu sebe, zadržela jsem tajemství své u sebe. Konečně, abych se uvarovala pokušení ustavičného, jsem raději se vzdálila všech lidí, ba i svých vlastních, celé
